Myslel jsem si o sobě, že mám dobrý orientační smysl. Zatím jsem se neztratil. Až donedávna. Kráčel jsem si svižným krokem po brněnské ulici Hněvkovského s jistotou, že směřuji k centru. Po chvíli jsem však znejistěl a pro jistotu náhlednul do navigace. Je to tak, jdu opačným směrem. Důvod chvilkové ztráty orientace byl jasný. Čtyřproudová ulice lemována parkovišti s tisíci auty a za nimi panelové domy. Výsledek sociálního plánování a inženýrství, které je vzdáleno přirozenému vývoji měst. Vývoji, který ještě dnes stále funguje hlavně na vesnicích a kde se i člověk neznalý místa velmi dobře zorientuje. Nakonec všechna města byla původně vesnicemi, které rostly, spojovaly se s dalšími vesnicemi, bouraly se v nich domy aby udělaly prostor větším domům, silnicím a náměstím. V každém městě však existují místa, které územním plánům unikají a díky tomu v nich zůstává původní kouzlo rozložení ulic, domů.
Vznik kolonií
Takovým případem jsou i brněnské dělnické kolonie. A tak jsem se jednoho zimního rána osm nejznámějších vyrazil prozkoumat. Jak odolávají tlaku rozvoje města, jak se v nich lidem žije a zda-li mají i dnes kolonie svá specifika.
Kromě Kamenky (Kamenná kolonie nebo také Skala), jsem navštívil Ruský vrch, Divišovu čtvrť (také brněnská Šanghaj), Písečník, Olší, Podstránskou, Černovičky a Slatinku. Kolonie se různí velikostí od několika málo domů až po stovky.
Mají společné to, že vznikaly na počátku 20. století, zpravidla v místech s levnými pozemky, typicky pískové lomy, bez stavebního povolení a z materiálu, který byl zrovna k dispozici. Nejdříve dřevěnné domky, někde železniční vagóny, později byly k dispozici i cihly, které se sháněly různě po městě z bouracích prací. Cihly domu nosily i ženy, když se odpoledne vracely z trhu a náhodou se nějaká cestou objevila. Rodina si postavila vlastníma rukama malý domek se dvěmi místnostmi. V jedné spala rodina majitele, která mohla čítat klidně i deset osob, děti spaly na půdě, v druhé místnosti přebývala mnohdy stejně početná rodina, která již platila nájem.
Je téměř zázrak, že se kolonie dodnes zachovaly. Při jejich návštěvě mi začíná být jasné proč. Všechny kolonie jsou v místech, které byly pro hromadný rozvoj v době sociálního plánování nevhodné. Proto jiné zanikly a zmíněné přečkaly. Například Divišova čtvrť je krajinně ohraničena údolím potoka, strmým kopcem a železniční tratí. Jakoby za ní byla schovaná před úředníky plánující estakády pro připojení nových čtvrtí rozrůstajícího se města.
Komunity
Díky této izolaci najdeme ve čtvrtích desítky let staré domy a zákoutí, které jakoby se zastavilo v čase. Mezi takovými místy vznikají domy nové, mnohdy hmotově nepřiměřené a měnící ráz kolonií. Romantické prostředí kolonií totiž přitahuje nové lidi, kteří se v koloniích usazují a sami tím atmosféru ovlivňují. Atmosféru přiblížuje Ondřej Zikmunda, který žije v Kamence pátým rokem. „Lidé se tu touží usadit pro jedinečnou atmosféru a nestandardní městské životní prostředí. Je tu nějakých 130 domů, tedy asi 500 lidí a to je vlastně jeden panelák v Bohunicích. Většina lidí si tu tyká a díky různým akcím vytváří komunitu, tady konkrétně je hodně aktivní,” uvádí.
To mne zaujalo a zjišťuji, že i v ostatních koloniích existují živé komunity, které podnikají kulturní akce a angažují se ve věcech veřejných formou peticí a účastí v zastupitelstvech městských částí.
Po dni stráveném v koloniích mne prostředí zcela vtáhlo. Jsou to místa tak místně i kulturně unikátní, že by mne nepřekvapilo, kdyby brněnské kolonie vytvořily družbu. Pokud se tak stane, rád u toho budu.
